Hledat

Fotogalerie

Nejnovější fotka

fotogalerie

Novinky

Nabídka pro školy

So21 V rámci výuky nabízíme pro školy návštěvu našich Antických lázní. Páru a saunu v řeckém stylu. Vezměte si s sebou prostěradla a zahrajte si na Řeky v nerušeném prostředí. Pobyt si můžete zpříjemnit i opékáním na našem ohništi. Zcela výjimečná cena při počtu nad 20 osob - 100 Kč na osobu.

Zdenka Blechová Pro školy a mateřské školky nabízíme oslavy konce školního roku.
Nabídneme vám jak čaj, tak zákusky, zmrzlinové poháry. Pro menší děti uděláme speciální cenu. Děti u nás najdou i hračky a stráví příjemný čas v klidném prostředí.
Stačí si jen vybrat a objednat si termín.

Historie statku

Historie prokletého statku
dnes Kavárna čajovna Relax na Bolevecké návsi v Plzni

                                                                                                  
Čajovna kavárna RELAX Část města Plzně – Bolevec, ve kterém se nachází zmiňovaný statek, byla roku 1382 majetkem kapituly sv. Apolináře na Novém Městě pražském.
Plzeň koupila ves Bolevec roku 1460. Původně nazývána Volevec. Ze soupisu z roku 1544 víme, že se zde nacházelo 10 usedlostí. Stavělo se z pískovce, který se těžil v nedalekém lomu. V roce 1850 měl Bolevec 429 obyvatel a 61 domů. Z Bolevce vedla cesta do Saska, která byla v r. 1847 nahrazena císařskou silnicí zvanou Plaská.
Roku 1995 byla Bolevecká náves prohlášena za vesnickou památkovou zónu. V horní části návsi vyvěral silný pramen, pod kterým býval rybníček, z nějž v hluboké rýze, lemované košíkářskými vrbami, tekl potůček přes celou náves.
Chudí lidé každý pátek obcházeli statky a z darů pak žili celý týden. Zvláštní obchůzku konali lidé také o posvícení, pouti a svátcích.
A tak se stalo, že roku 1951 přijeli na Boleveckou náves cikáni a přišli žebrat k našemu statku, kterému se říkalo „U Kódlů“ (dle majitele). Statná selka vyšla na zápraží a vzkázala, že nic nedostanou. Cikánka začala lomit rukama a dům proklela. Od té doby se majitelům domu špatně žilo, stíhala je jedna pohroma za druhou a nakonec o dům zcela přišli.
Vzhled statku při koupi v roce 1999 Dům chátral až do roku 1999, kdy jsem zmíněný statek zakoupila já. O historii statku jsem nic nevěděla a kdybych věděla, že byl prokletý, asi bych ho nekoupila. O jeho minulosti jsem se dozvěděla až od původních majitelů domu, kteří se přišli do čajovny podívat v den jejího otevření.
Mé první setkání s Boleveckou návsí bylo v mých sedmnácti letech, kdy jsem pracovala jako administrativní pracovnice na Útvaru hlavního architekta v Plzni. V té době se rozhodovalo o tom, zda Bolevecká náves bude zachována, nebo bude odstraněna s výstavbou sídliště na Lochotíně. Památkáři vedli s architekty urputný boj a nakonec se jim podařilo vyhrát. Již tenkrát jsem jim fandila.
Když jsem si před dvaceti lety krátila cestu z „Boleváku“ na sídliště přes Boleveckou náves, vždy jsem byla unesena jejím klidem a pohodou, které na mě dýchaly při jejím procházení. A tehdy jsem si říkala: „Tady bych chtěla někdy bydlet.“ V té době jsem ještě neměla ani potuchy o tom, že se naše přání s určitým časovým odstupem plní. Že naše myšlenky mají velkou sílu, a že jak myslíme, tak konáme. Pokud životem jen tak procházíme a nepřemýšlíme o věcech, ani nepostřehneme, že tomu tak opravdu je. Pokud si však všímáme souvislostí, uvědomíme si, že co se stalo, je následkem určité myšlenky, ať již v dobrém nebo ve zlém.
Čajovna soška P. Marie Před sedmi lety jsem pročítala inzertní noviny Inwest, v nichž mě zaujala nabídka prodeje domku na Bolevecké návsi. Najednou jsem cítila, že ho chci. Jednala jsem s majitelem o koupi a rok jsme se dohadovali o ceně. Za ten rok jsem přivykla myšlence, že ten dům bude můj. Když mi majitel vyhlídnuté nemovitosti sdělil, že už ji prodal, nechtěla jsem tomu uvěřit. Plakala jsem a šla jsem na mši do kostela svatého Jiří, kam jinak nechodím. Po mši jsem se procházela po Bolevecké návsi, kde jsem potkala zdejšího pana předsedu Čechuru. Dal se se mnou do řeči a přemlouval mě, abych koupila objekt vedle původního domu. Když jsem zjistila, jaká je to ruina, investice jsem se zalekla. Ale protože moje touha bydlet v této části byla silnější, koupila jsem jej. Jak vidíme, naše myšlenky jsou tak silné, že jejich síle někdy těžko odoláme.
Až později jsem si uvědomila, že Vesmír vždy ví, co je pro nás dobré a co ne. Kdyby se mi podařila koupě původního domu, nebyla by tam dnes čajovna, protože tam pro ni nebyly prostory. Že se v tomto domě bude nacházet čajovna, jsem na začátku rekonstrukce ještě nevěděla. Nápad přišel nečekaně během stavby a jeho prosazení nebylo zrovna jednoduché. Stavba byla i několikrát pozastavena. Ale když má člověk cíl a jde si za ním, vždy jej dosáhne. Důležité je chtít. Pokud má s vámi Vesmír určité záměry, sám si vás nasměruje tam, kam potřebuje. A v automatickém písmu mi již před časem přišla informace, že budu šířit učení Vesmíru mezi lid. Tehdy jsem ani netušila jakým způsobem. Dům jsem nazvala „Vzdělávací a léčitelské centrum.“ Takže člověk je vždy veden určitou cestou a vykonává úkoly, které si dal do vínku, když vstupoval na Zem. Nemáme jednoduchou cestu a občas si musíme leccos odříci, abychom došli k naplnění.
Když jsem měla zdravotní problémy, měla jsem okamžitě nastoupit do nemocnice v Plzni. Jeden můj přítel mě přesvědčil, že bude lepší, když pojedu ještě do Prahy a vyšetří mě lékaři i tam. Původní diagnóza se však jen potvrdila a já, abych to všechno měla rychle za sebou, jsem řekla, že v Praze rovnou zůstanu. Převezli mě do nemocnice Sv. Apolináře. Jakmile jsem vstoupila na její půdu, věděla jsem, že jsem zde umírala v minulém životě. Vybavila se mi jednoduchá lůžka oddělená od sebe jen bílými prostěradly a viděla jsem jeptišky. V prvním patře nemocnice mě zaujala především kaple Panny Marie. Když jsem zakoupila dům na Bolevci, chtěla jsem se o jeho historii dozvědět co nejvíce. V archivu jsem zjistila zajímavou shodu, že Bolevec původně patřil církvi sv. Apolináře v Praze. Zamrazilo mě po těle. Souvislost nebo náhoda? Co myslíte?
Při jedné meditaci jsem se objevila na zápraží statku a schovávala se za sud. Na zápraží vyšla statná selka a hledala mě. Měla jsem hrozné pocity. Plakala jsem a říkala: „Co zase chce, vždyť jsem udělala všechno, co chtěla, co se jí zase nelíbí, už nevím, co mám dělat.“
Nevěděla jsem tenkrát, že se tato příhoda vztahuje k domu, který jsem později zakoupila. Při návštěvě původních majitelů tohoto domu jsem se jich zeptala: „A neměli jste zde nějaký sud?“ Potvrdili mi, že na zápraží stával sud, do kterého chytali dešťovou vodu. Tehdy jsem v tomto statku sloužila jako děvečka a byla mi zde způsobena velká křivda, která měla být nyní napravena. Vše ve Vesmíru musí dojít do rovnováhy. Pokud někomu v jednom životě moc ubližuji, musím mu v některém jeho příštím životě pomoci.
Čajovna vchod Dozvěděla jsem se i to, že na půdě měli truhlu, v níž ukrývali cennosti. Byla jsem mile překvapená, protože jsem ještě před tím, než mi to řekli, dostala nápad. Ve sklepě doma jsem měla truhlu, kterou jsem si usmyslela natřít modrou barvou a pomalovat kytičkami. Moje kamarádka, která mi tuto truhlu malovala, mi povídá: „A nechtěla bys tu truhlu mít raději bílou s červenými kytičkami?“ Cítila jsem jak je mi její nápad nepříjemný. Věděla jsem, že musí být modrá s červenými kytičkami. Tato truhla stojí dnes na zápraží a jsou v ní hračky pro děti. Děti si zde mohou hrát a případně si některou hračku odnést. Když jsem se zeptala paní, která zde bydlela, jakou barvu měla jejich truhla, potvrdila mi, že byla petrolejově modrá s červenými kytičkami. Jak je možné, že jsem dostala tento nápad? Jen jsem si vzpomněla na minulost.
Zřícenina na dvoře měla být původně zbourána, ale na poslední chvíli jsem se rozhodla ji zachovat a řekla si: „To bude domeček pro děti, tam si budou hrát děti.“ Nedávno mě navštívil soused a povídá: „Tam jsme si něco nahrály jako děti.“ A i dnes tento kout děti láká k hrám. Původně v tomto stavení pobývaly služky a nacházel se zde „vejminek.“
Trojice boží u sv. Jiří v Plzni Doubravce Když mi v životě bylo nejhůř, chodila jsem k mému oblíbenému sousoší svaté Trojice, které se nachází na Doubravce u kostela svatého Jiří. Mnohokrát mi prosby u tohoto sousoší pomohly, a proto jsem si dala závazek, že ho v budoucnosti opravím. Začala jsem shánět původní fotografie této památky, psát na ministerstvo kultury, žádat o dotaci, jednat s památkáři atd. Pak jsem tuto činnost na nějakou dobu odložila a nedávno mi maminka povídá: „Víš, že to sousoší na Doubravce je opravené?“ Opravdu je tomu tak. Tato informace přišla v době, kdy jsem si řekla, že vytvořím u naší relaxační kavárny „Meditační zahradu se sochami bohů a bohyň.“ Uvědomila jsem si, že Vesmír ví, že tato investice bude nákladná a bude sloužit lidem. A tak mi pomohl v tom, abych dostála svému závazku: „Opravit sousoší sv. Trojice.“  Člověk by měl vždy dostát svým závazkům, aby si nepřenášel karmu do dalších životů. Podle archeologických nálezů v okolí sousoší sv. Trojice již v dávných dobách pobýval lid z doby bronzové. Z Vesmíru jsem dostala informaci automatickým písmem, že na tomto místě se v pradávnu stal zázrak. Byl zde oživen jeden muž, a tak sem lidé často chodili, neboť cítili Boží energii. Dodnes, když se tu na chvíli zastavíte, budete mít zvláštní pocity.
Moji rodiče bydlí na Doubravce a jednou jsem při odchodu od nich cítila, že bych měla jít poprosit o sílu k sousoší svaté Trojice. Vydala jsem se k němu. Když jsem opouštěla cestu u panelových domů, najednou se přede mnou objevila černobílá kočka. Ale to nebyla kočka, ale obrazně kočka „tele“ – nezvykle velká a mohutná. Šla celou dobu přede mnou, vždy se chvíli zastavila, aby na mě počkala. U oltáře stála dříve než já. Jako by věděla, kam jdu. Opřela jsem se o strom a začala jsem prosit o sílu v řešení životních situací. Kočka přišla ke mně, postavila se na zadní tlapky a začala se dožadovat, abych ji vzala do náručí. Udělala jsem to a ona jako by mi dala pusu. Pak chtěla zase dolů, třikrát mě obešla a opět si sedla na oltář. Bylo to velmi magické, svítil na mě měsíc, který byl zrovna v úplňku. Kočička na mne čekala do doby, než jsem se vydala na zpáteční cestu. Bylo mi s ní tak dobře, že jsem si ji chtěla vzít s sebou. Ale ona jak se objevila, tak zmizela. Kočky jsou telepatickým zářičem z Vesmíru a předávají nám informace.
Když jsem v létě na Bolevecké návsi pálila dříví, objevila se opět černobílá kočička, ne obyčejná, ale mohutná, velká kočka. Sedla si opodál a pozorovala mě. Často procházela naší zahradou. (Do doby než jsem si opatřila své vlastní kočky, které mám tři – jako symbol sv. Trojice). Když naší čajovnu navštívili původní majitelé domu, říkali, že již v roce 1951, kdy zde bydleli, měli černobílou kočku. Zvláštní, že?
Před otevřením čajovny jsem si zde povídala s přítelkyní a ona říká: „Duchové domu jsou rádi, že jsi ten dům opravila.“ Nevěděla jsem, proč mi to říká. Když se sem v den otevření čajovny přišli podívat původní majitelé, až od nich jsem se dozvěděla, že byl dům proklet. Portrét tety, která nechtěla dát almužnu (který jsem dostala od souseda) visí dnes v čajovně v chodbě.
Když jsem stavení zařizovala, měla jsem pocit, jako by mi někdo pomáhal. Naskytlo se mi vždy nějaké lepší nebo výhodnější řešení. Stačilo jen pomyslet a děly se zázraky. Síla všeho je v naší mysli. Dařilo se mi nacházet levné řešení interiéru a jiných věcí. Například jsem chtěla přeložit telefonní linku a paní mi povídá: „To máte zrovna štěstí, teď máme akci, že je převod jen za 1,- Kč.“  
Pozor zázraky ještě nekončí. Dokážete si představit, že k vám v dnešní době přijde někdo pro almužnu? Tak tohle se mi stalo 18. srpna roku 2005. Někdo zvoní a tak jdu otevřít. U dveří stojí chlapec a děvče tak ve věku 25 let a povídají mi: „My máme takovou zvláštní prosbu, jestli byste nám nedala nějaké jídlo.“ Zaskočilo mě to, dělají si ze mě legraci nebo mají jiné úmysly?“ Povídám: „Počkejte tu, něco vám připravím.“ A tak jsem jim dala chléb s máslem a se sýrem.“ Oni poděkovali a odešli. Nemohla jsem se z této situace vzpamatovat. Vždyť teprve nyní končí prokletí našeho domu. Čím začalo, tím muselo také skončit. Opět almužnou. A opět přišli prosit o almužnu v pátek jako v roce 1951.

Návštěvu naší čajovny můžete spojit ještě s jednou zajímavostí.

Gryspekovská Boží muka Blízko našeho domu se nacházejí čtyři Boží muka ze 17. století.
O Gryspekovských božích mukách s letopočtem 1606 koluje tato pověst:
Gryspekům byla uložena za účast při odboji českých stavů proti Ferdinandovi I. tato pokuta: Rod musel na své náklady postavit v Kralovicích kostel, upéci vánočku pro chudé a nakonec měl každý člen rodiny sníst jeden lot masa ze svého těla. První a druhý úkol byl splněn, ale kvůli třetímu podali Gryspekové žádost o milost císaři do Vídně. Císařovo rozhodnutí bylo doručeno krajským úřadem v Plzni. Jejich přání se vyhovělo. Pro výsledek byl vyslán jeden člen rodiny. Ostatní vyčkávali svého posla v hodovní síni. Poněvadž byli nedočkaví, bylo smluveno, že když posel zamává bílým šátkem, byla jim udělena milost, zamává-li černým, byla milost zamítnuta.
Když se posel vracel, stanul v Bolevci na rozcestí u kamenného kříže – Božích muk. Tudy dnes vede silnice k Seneckému rybníku (křižovatka ulic U Velkého rybníka a K Prokopávce). Posel se nedočkavě tázal: „Kriste, zastihnu své milé naživu?“ Když se mu nedostalo odpovědi, v rozčilení vystřelil a kulí srazil hlavu ukřižovanému. Nato byl poslův rozum pomaten, a proto když přijížděl před zámek Kaceřov, kde měl dát smluvené znamení, zamával šátkem černým místo bílým. Ve zmatku, aby napravil svůj omyl a zachránil rodinu, vyjel na koni po schodech do prvního patra k hodovní síni. Schodiště se pod tíhou koně propadlo a jezdec se zabil. Rodina vytušila zamítnutí žádosti císařem a přijala z rukou nejstaršího člena pohár otráveného vína. Jeden po druhém upíjeli. I malému děcku byl podán. V jediném dni všichni přijali dobrovolnou smrt a společně byli uloženi do cínových rakví v kralovickém kostele. Tak praví pověst.

Když byl před lety kaceřovský zámek přístupný veřejnosti, byla ukazována temná skvrna na stěně točitého schodiště u západní brány zámku. Říkalo se, že se jedná o stopu krve po jezdci na koni. Tajemný zánik gryspekovského rodu vábil mnohé literáty a spisovatele. Gryspekové spí dodnes klidným spánkem v kralovickém kostele.
Sloup P. Marie

Pod naší kavárnou – čajovnou Relax se nachází „Sloup Panenky Marie,“ který původně stál při silnici do Záluží poblíž Šídlovského vrchu. Sloup pochází z roku 1690, na jeho hlavici stála zlacená madona podobná madoně u plzeňských Františkánů. Soška byla v r. 1919 neznámým pachatelem poničena, později opět obnovena a pozlacena. Pozlacení se časem opět ztratilo.
V roce březnu 2012 bylo díky snaze boleveckých rodáků obnoveno a 23. března 2012 sloup P. Marie slavnostně požehnal plzeňský biskup Mons. František Radkovský.

Host do domu, Bůh do domu.